Život bez pohybu?

Je to má nejčastější fráze v životě, ptáte se proč? Tato fráze nese příběh mého života. Začalo to všechno v den kdy jsem měla zůstat ochrnutá na obě nohy. Byl mi sotva rok a spadl na mne 50 kilový vozík. Zlomil mi obě nohy, ze strachu jsem se postavila a udělala s pláčem tři krůčky. Odvezli mne do nemocnice kde mi nohy zachránili. Rodičům bylo řečeno, že se neví jestli budu chodit. A když ano, nikdy nebudu vynikat ve sportu nebo v něčem co se ho týká. O pár let později někdy v páté třídě jsem se dala k dobrovolným hasičům. A v ten den začala neuvěřitelná láska ke sportu. Našla jsem tam radost, rodinu, lásku, neuvěřitelné zážitky, poznala jsem spoustu míst České republiky. Dokázala jsem všem, že neexistují předsudky. Pokořila jsem sama sebe. Začala jsem vynikat. Začalo se na mne dívat z jiného světla a já začala věřit, že když budu tvrdě dřít a věřit dokážu jednou to co chci V sedmé třídě přišel na základní školu, kterou jsem tehdy navštěvovala, nový tělocvikář. Trénovala jsem s ním dva a půl roku. Láska ke sportu rostla, až pro mne začal znamenat všechno co mám. Každý trénink končil maximálním vyčerpáním. Ve dnech kdy bylo horko, jsem zůstávala ležet na tartanu s úsměvem na tváři, šťastná z toho, že mohu běhat, skákat a vše co k tomu patřilo. Byla to bolest, neměla jsem čas na kamarády a různé akce. Atletika s Hasičem se mi prolínaly, tréninky do sebe zapadaly. Přišly závody, přišel úspěch a nová odhodlání, nové cíle.


Začala jsem běhat i jednotlivce v hasiči. Jezdila jsem stovky kilometrů daleko. Dařilo se  mi  domů vozit umístění a začaly se mi plnit sny. Mé jméno začínalo být známé. Přišla nová sezona. První závod, halové mistrovství České republiky. Měla jsem strach, všichni měli ustálené hadice a já byla zvyklá jen na ty své. Pořád mi měnili věci, byla sem z toho nesvá. Mistrovství se skládalo ze tří disciplín. Štafeta dvojic dopadla osmým místem, vázání uzlů na rychlost jsme vyhráli a posunuli se na průběžné třetí místo. Poslední disciplína byla ze všech nejtěžší. Uděláte jednu chybu a máte neplatný pokus. Přišel boj a strach, jiné cizí věci , které vidím poprvé v životě, jedna chyba a je po dobrém výsledku. Panikařila jsem, byla jsem hodně nervózní, skoro jsme brečela. A pak jsem si musela namátkou vybrat hadice, uviděla jsem podobné těm co jsem měla doma. Šla jsem s trenérem na start, usmíval se na mne, dal mi ruku na rameno a řekl mi "koukni se kolem, nikdo tu není jsi tu jen ty, hadice a cíl. Zaběhni si to tak jak umíš, buď naprosto klidná. Já ti věřím, kdyby se cokoli za běhu stalo, mysli na to, že ti věřím" Odstartovalo se, přišla řada na můj úsek.

Zapomněla jsem na vše a běžela. Hadice mi sedly jako vždy, i když nebyly moje. Posledních čtyřicet metrů do cíle, uslyšela jsem trenéra, že všechny spoje drží a klaplo to už s úsměvem jsem dobíhala jak nejrychleji to šlo. Po doběhnutí ostatních družstev jsme zjistili, že jsme se stali mistry. Nejkrásnější chvíle byla, když jsme to šli říct trenérům, hromadně nás všechny objali. Později v létě jsem jela ještě na jedno mistrovství ve hře plamen trvalo neuvěřitelně dlouhé, únavné tři dny. Byly to větší nervy, více disciplín, větší konkurence. První den se běžel branný závod ten nám moc nevyšel. Druhý den jsme to však napravili čtvrtým, sedmým a prvním místem. Třetí den se rozhodovalo o celkovém umístění. První disciplína zase sedmé místo. A teď přišla poslední disciplína, kde se na materiálu stala chyba, během pokusu  se sekl jeden ventil na sportovní stříkačce. Umístěni v první pětce bylo hodně na těsno. Jedno malé posunutí v pořadí znamenalo změnu majitele mistrovského titulu. Museli by jsme se vlézt mezi čas 20,02 a 20,73. Najednou se nám začalo hodně fandit, tleskot se ozýval ze všech stran. Jeden terč naplněn, druhý terč naplněn a časomíra se zastavila na hodnotách 20,68. Všude se začalo ozývat "oni se tam vlezli." A tak jsme připravili o pět tisícin vteřiny dosud vedoucí tým o zisk titulu. Druhý tým co ho získal nám moc děkoval a ze srandy se nám klaněl jako bohům. Stali se z nás přátele. A vlastně i s ostatními soupeři jsme se mimo dráhu začali přátelit. To je na tom to sportu nejkrásnější .Celkově jsme se na nováčky umístili na úžasném pátém místě. Ty chvíle, kdy stojíte na dráze, čekáte na výstřel a mlhavě slyšíte jak se stadionem nese Vaše jméno nebo název obce. Vždy jsem z toho měla husí kůži. Po skončení žácké kategorie jsem hledala odreagování, něco nového a motivaci.

Jelikož jsem byla skoro přes půl roku skoro pořád nemocná, nemohla jsem trénovat, pořád jsem  byla u doktorů nebo v nemocnici. Deptalo mne to, nevěděla jsem co dál. Byla jsem bez pohybu, nedalo se se mnou bavit, neusmívala jsem se. Ale jednoho dne jsem  se dostala  na hory, viděla jsem je z jiného pohledu, než ze svahu, nebo z míst kde bydlím. Vyrůstala jsem v přírodě, tudíž jsem k ní měla vždycky blízko a svým způsobem ji milovala. Ale ten den jsem objevila neskutečnou krásu, novou motivaci jak pokračovat dál.  Utříbily se mi myšlenky. Vrátila jsem se zpět, odhodlaná dosáhnout něčeho nového, nových cílů. Stal se ze mne jiný člověk.

Ptáte se jak jsem se dostala k horám od sportu? Důvod je prostý. Hory mi ukázaly klid, když šplháte do nějakého toho kopce musíte spoléhat sami na sebe. Často jsem se zastavovala a rozhlížela se kolem sebe. Měla jsem neskutečné nutkání jít pořád dál, už jen ze zvědavosti. A na vrcholu čekala nějaká ta odměna. Mi bylo odměnou neskutečně krásného výhledu. Hory mne motivovaly k dlouhým běhům terénem, pokračování v další kategorii jednotlivců. A stačila k tomu jedna procházka, jedno utříbeni myšlenek. Našla jsem v sobě smysl a tím smyslem, je neustálý pohyb, neustála činnost. Nedovedu si představit, že bych tehdy neměla tolik štěstí a přestala bych chodit. Vážím si toho moc, a proto se snažím využít každé možnosti pohybu.

Podívejte se na ty co neměli v životě to štěstí a nemohou se hýbat i když by chtěli. Pohyb tělu prospívá, je postaveno tak, abychom se mohli pohybovat. Využijte toho a zkuste si dokázat, že na to máte taky. Postavte si odhodlání a vyjděte první horu, uběhněte první kilometr. Cíl úspěchu je v tom, že začnete a vytrváte.

Dája Křenková

Roman

redaktor Cool magazine