Mahátma Gándhí

Mahátma Gándhí
Gándhíové byli původně obchodníky, ale již po několik generací působili jako ministerští předsedové malého knížectví Pórbandar, městečka na břehu Arabského moře. Rodina patřila ke kastě vaišjů – obchodníků.Čtvrtý a poslední syn ze čtvrtého manželství, Mohandas Karamčand Gándhí, se narodil roku 1869 v domě obývaném několika rodinami. Otec Karamčand nebyl zrovna chudák a matka Putlibáí, nábožensky silně založená, byla tolerantní a vážná žena. Dítě, kterému říkali Mohanja, bylo v domě oblíbené a mělo slabost pro posvátné legendy o rodinné oddanosti.
 
Ve čtrnácti letech ho rodiče oženili s o rok mladší Kasturbáí. Stal se na ní závislý, což přineslo časté hádky, ale přesto ji vášnivě miloval a ona se mu později stala velkou oporou a pomocnicí. Jako mladík se s přáteli bouřil proti svazujícím pravidlům, ale stále si zachovával hlubokou úctu k rodičům. Těsně po smrti starého otce, zemřelo mladému páru i první dítě a Móhandás se za tyto dva životy cítil zodpovědný. Po čase se rozhodl studovat práva v Anglii, ale představitelé kasty mu odjezd zakázali. Přesto on neposlechl, odcestoval a byl za to z kasty vyloučen. V Anglii se rychle zaklimatizoval a stal se z něj opravdový gentleman. Paradoxně, právě v této cizí zemi utiskovatelů jeho národa pocítil hlubokou identitu k indickému původu. Vzdělával se v textech filosofického zaměření, z nichž později čerpal ve svém učení.Jako nezkušenému advokátu, byl mu svěřen úkol v daleké Pretorii, kde také žila početná indická komunita. Získal si jeho vyřešením dobrou pověst, ale poté, co se dočetl, že natalská vláda chce Indům zrušit volební právo ve volbách do poslanecké sněmovny, zůstal v Pretorii déle a založil Natalský indický kongres. Při návštěvě Indie, odkud chtěl odvézt svou rodinu, se zapojil do hygienické osvěty a upozornil obyvatelstvo na poměry Indů a bělochů v Jižní Africe. Cestou zpět do Afriky se na lodi objevily problémy, z nichž byl viněn právě Gándhí, byl málem zlynčován davem. Tajemník kolonie, Josef Chamberlain, žádal trest pro násilníky, ale Gándhí tento postup kategoricky odmítl slovy, že abychom zvítězili nad protivníkem, musíme pohnout jeho svědomím, a ne odplácet dalším bezprávím. Natalská vláda proto zakázala používat pojmy spojené s rasismem.
 

Mahátma GándhíV roce 1899 vypukla druhá búrská válka a Gándhí se přihlásil jako dobrovolný zdravotník, kde byl vyznamenán medailí. Život se mu pozvolna měnil. Začal fyzicky pracovat jako nejnižší kasty, což pohoršilo Kasturbáí, omezil přísun potravy a zastával pouze přírodní metody léčby. Rozhodl se žít na farmě Phoenix nedaleko Durbanu, kde vznikl první Gándhího ášram – „kolektivní život v náboženském duchu“. S podobnými praktikami se setkáváme i u jeho současníka, Abhaje Bhaktivédánty Svámího, na západě známého jako Prabhupáda. Roku 1906 se účastnil Zuluů, odkud se vrátil s další medailí a hodností šikovatele. Vstoupil do stavu brahmačárji, kdy se dobrovolně vzdal pohlavního života a poté, co byli všichni Indové nuceni se zaregistrovat na úřadech, odmítl toto s dalšími 3000 lidmi udělat.

Vytvořili tak satjágrahu, „vytrvalost v boji za dobrou věc“. Praktikoval i zásadu nenásilí: ahinsá. Jako vyslanec odjel do Londýna obhajovat odmítnutí registrace, ale byl uvězněn. Dohodou souhlasil se zapsáním se a přiměl k tomuto kroku i ostatní vzbouřence.Za to byl tento „černý zákon“ zrušen a Gándhí propuštěn. V roce 1913 generál Smuts ustavil výrok Nejvyššího soudu, že všechna manželství uzavřená jiným způsobem než křesťanským, jsou neplatná. Gándhí spolu se zneuctěnými ženami zorganizoval lid a společně odešli do vězení. 30. června 1914 podepsal se Smutsem dohodu o legalizaci nekřesťanských svazků a zrušení tříliberní daně. Umírněný politický vůdce Gókhalé přiměl Gándhího obléci tradiční dhótí a cestovat po Indii. Poznal tak nízkou životní úroveň svého lidu. Bengálský básník Rabíndranáth Thákur ho pro jeho činy nazval mahátmou, „velkým duchem“. Toto pojmenování se ujalo.Mahátma vydal manifest svobodné Indie Hindú svarádž a byl pozván do Barnásu na Hindskou univerzitu, kterou založila pro-indická aktivistka Annie Besantová. Roku 1916 obhajoval práva pěstitelů nucených vysadit indigo a podpora davů mu dopomohla ke kompromisu. Ve sporu o mzdové požadavky zase použil metodu politické hladovky. Úspěšně. Roku 1918 se zcela nepochopitelně stal nadšeným verbířem do anglické armády, což ho přivedlo téměř na pokraj smrti.Rowlattovým zákonem byla prodloužena platnost zvláštních opatření i po skončení války a tak se začal bránit způsobem boje hartál – všeobecným zastavením činnosti v zemi. 13. dubna 1918 v Amritsaru se na pokojném shromáždění satjágrahy objevila anglická armáda a začala do lidí střílet do vyčerpání nábojů. Gándhí, hnutý výčitkami, satjágrahu zastavil.V listopadu 1919 na konferenci muslimů za podporu chalífátu vyhlásil program ne spolupráce a bojkotu impéria. Působením přímo mezi lidmi podporoval myšlenku nezávislosti Indie a to i po materiální stránce. Reakce Angličanů, zatýkání, vyvolala masové hnutí občanské neposlušnosti. Mahátma byl zatčen. Ve vězení onemocněl a musel být operován. Hnutí ne spolupráce mezitím utichlo. Mezi muslimy a hinduisty opět vznikly nepokoje. Hladovkou přiměl představitele obou stran k jednání. Roku 1925 se postavil do čela Kongresu. Na rok se politicky odmlčel, ale pak zahájil nový boj, tentokrát proti dětským sňatkům, za ochranu krav a prosazení hindštiny jako úředního jazyka na místo angličtiny. Celá Indie ho vděčně nazývala Bápú – otec.

Mahátma GándhíNavýšením daní roku 1928 propukli nové nepokoje a na Gándhího výzvu vláda ustoupila. Ale mladá garda byla netrpělivá a uchylovala se k teroristickým akcím. Gándhí stanovil podmínku vyhlášení nezávislosti státu, nebyla ale včas splněna, proto znovu zahájil satjágrahu. 12. března 1930 se vydal ne tzv. „Solný pochod“. Protizákonně získával sůl, nač vláda reagovala policejném zásahem. 5. května byl znovu zatčen. Nepokoje však neustávaly. Místokrál lord Irwin vyjednával s uvězněným Mahátmou a v lednu 1931 ho propustil. Dospěli k dohodě známé jako Dillíský pakt. Gándhí odjel do Anglie, kde si návštěvami a rozhovory získal obdiv a sympatie. Doma v Indii byly mezitím omezeny občanské svobody, shromažďování a bojkot zakázány, politické spolky byly rozpuštěny. Mahátmá byl zatčen a ve vězení napsal dopisy, které nazval „Z jaravadského chrámu. Měly být zřízeny kurie pro jednotlivé komunity i pro nedotknutelné. Gándhí proti tomu protestoval hladovkou „až k smrti“ a vyjádřil tak svou oddanost této kastě, na jejíž úroveň ze své vůle klesl. Nakonec byl mezi hinduisty a nedotknutelnými uzavřen „jaravadský pakt“. Tímto byly prolomeny staleté bariéry a tito haridžany vyzvednuti na úroveň vyšších kast. Roku 1933 založil Mahátma týdeník Haridžan, který sám řídil. Stáhl se z politiky a věnoval se převýchově indického lidu. V období počátku II. světové války náhle začíná být Gándhí přehlížen. V červnu 1940 se dostal do rozporu s kongresem, ale i sám se sebou, neboť měl strach z hrůzy války i z nacismu. Byl v pasti. Na jaře 1941 je válka již nedaleko hranic, proto se ještě horlivěji snaží o uznání nezávislosti. Byl opět zatčen. Vina za násilnosti byla uvalena na něj a ani hladovkou ničeho nedosáhl. Náhle umírá jeho adoptivní syn a krátce nato Kasturbáí na akutní bronchitidu, oba roku 1944.

Po válce mělo dojít ke konečnému vyhlášení nezávislosti, ale za cenu rozdělení země na Indii a Pákistán, za nějž bojoval Muhammad Džinnáh. Stálé polemiky přinášejí vraždění hinduistů muslimy a naopak. Stařičký Mahátma chodil mezi lid a předčítá z Bible, Koránu a Bhagavatgíty, ale i tento jeho krok přinesl nepokoje. Mahátma prohrál a usadil se v Kalkatě.
15. srpna 1947 vznikla svobodná Indie, Gándhí byl oslavován za veliký přínos na jejím vzniku, ale on sám v nitru trpěl. Zakrátko však opět propukly násilnosti. Hladovkou znovu přinutil obě znesvářené strany složit zbraně. On požadoval ale písemnou dohodu, kterou dostal 4. září. Musil ale také uklidnit stále bouřící Dillí. Vyskytli se už i lidé toužící po Mahátmově smrti.

30. ledna 1948 se procházel zahradou se svými praneteřemi Abhu a Manu. Šéfredaktor hindského týdeníku Mahásabha Náthurám Gódsé mu zastoupil cestu, aby se z úcty dotkl jeho nohou. Gándhí se usmál svým bezzubým úsměvem, ale Gódsé vytáhl revolver a Mahátmu zastřelil třeni ranami. Indický Bápú zemřel s Božím jménem na rtech, jak tvrdily jeho dvě průvodkyně. Monstrózní pohřeb plný květin a poct byl dovršením jeho díla pro milovanou zemi a její národ. Ani bůh, ani světec, ani mystik, ani mudrc, ani cynik. Sám sebe označil za hledače pravdy.

Gándhí – životopisný dokumentární film z roku 1982 o životě Mohandase K. Gándhího (HD)

Pro mnoho lidí je výraz ”odmítání násilí” pevně spojen se jménem Gándhího. Gándhí se narodil v Indii v roce 1869. V roce 1888 odešel do Londýna, aby tam vystudoval práva. Tam se rovněž věnoval četbě Bible a Koránu, četl též Bhaghavádghítu a theosofické texty. Narazil i na spisy Lva Nikolajeviče Tolstého, velice na něj zapůsobil jeho spis Království boží je mezi vámi, definoval jej jako jednu z mála knih schopných okamžitě od základu změnit člověka. Z Anglie se vrátil do své vlasti a odtamtud za prací, měl být právním poradcem jedné indické firmy, do Jižní Afriky. V této zemi byla moc v rukou bílé menšiny a vládl tu absolutní apartheid, diskriminováni byli nejen černí domorodci, ale i zdejší malá indická komunita. Gándhí se postavil proti rasové segregaci, byl za to persekvován a nakonec tu zahájil svou ”politickou” aktivitu. Zhruba 5 000 zdejších Indů trpělo různými nespravedlnostmi a persekucemi všeho druhu, nadměrnými daněmi a omezováním osobní svobody. Gándhí se stal vůdcem této komunity. Jeho zápas se zpočátku omezoval na petice, veřejná odhalení, publikování článků v tisku a na dopisy.

Jak se však události vyvíjely a vyostřovaly, dozrávaly a prohlubovaly se i jeho ideje, stejně jako metody boje. V roce 1906 zde vyšel nový zákon, který místní Asiaty nutil opatřit si průkazku, nechat si vzít otisky prstů a podrobit se celé řadě dalších pokořujících procedur. Gándhí zahájil kampaň občanské neposlušnosti. Indové se odmítali nechat registrovat a vězení přijímali jako spravedlivý trest za přestoupení zákona. Vězení se tak plnila a sám Gándhí si tu odbyl svou první zkušenost z pobytu v místech, která pak nazval ”hotely jeho královského Veličenstva.”Indie byla velmi důležitou anglickou kolonií. Tomuto státu byla podřízena vojensky, politicky, hospodářsky i kulturně. Zemí se šířila nespokojenost, indický Kongres sice naprosto neměl revoluční povahu a neměl vůbec žádnou politickou moc, přece jenom se ale chtěl stát koordinátorem různých proudů různých hnutí v zemi. Zmítal se však v konfliktech mezi umírněným a extrémistickým křídlem.

Mahátma GándhíDíky Gándhího vedení nakonec sehrál v procesu získávání nezávislosti roli zcela odlišnou od té počáteční, jeho částí se stala i muslimská menšina. Především se z hnutí elity stal hnutím masovým. Kampaně hnutí odmítajícího násilí, které Gándhí uvedl v život (nazýval je Satyagraha) mělo podporu celé země, jeho programem bylo odpírání poslušnosti nespravedlivým zákonům, manifestace, odmítání spolupráce s anglickou vládou. Vládní školy zely prázdnotu, spory byly řešeny mimo soudní síně, úředníci odcházeli ze svých funkcí, docházelo k bojkotu anglických výrobků, hlavně textilií. Byly znovu uvedeny do chodu staré indické přádelny a vyráběly se oděvy. Cesta vpřed však nebyla přímočará. Docházelo k velkým násilnostem ze strany Angličanů, při jedné mírumilovné manifestaci postříleli 400 osob, násilností se dopouštěli i manifestanti, což přimělo Gándhího přerušit Satyagrahu a pokračovat v této cestě až později. Tato nesnadná cesta však přece jen na konci druhé světové války přivedla Indii k nezávislosti.

Nebyla to však nezávislost, o jaké Gándhí snil, země se rozdělila na Pákistán s muslimskou většinou a na Indickou unii s většinou Hindů. A právě v této atmosféře náboženského násilí došlo i k zavraždění Gándhího. Zabil ho hinduistický extremista v roce 1948. To však už Gándhí stačil světu předvést obrovskou síly Ahimsy, nenásilného boje.Z předchozích řádek by mohl v čtenáři vzniknout dojem, že Gándhí byl ”politik” v tom smyslu, v jakém se tento výraz používá dnes. Gándhí se však světu svými myšlenkami i činy přestavil v docela jiné perspektivě. Historik G. Borsa ve své knize o Gándhím píše: ”Nehledě na reformu toho či onoho orgánu a dosažení té či oné formy vlády či státu, se Gándhí snažil především uvést v život niterný řád, zdůrazňovat základní hodnoty. Revoluce, kterou hlásal, spíše než revolucí vnější, byla revolucí niternou, výzvou k očištění, ke zdokonalení sebe sama.” Gándhímu bylo jasné, že bez změny ve způsobu života lidí není možná žádná změna ve společnosti. Na téma odmítání násilí napsal: ”V politice je jeho použití založeno na neporušitelném principu, a sice že lidu je možno vládnout, jen pokud lid vědomě či podvědomě souhlasí s tím,aby mu vládnuto bylo.”Odmítání násilí bylo pro Gándhího něco víc než pouhá forma boje či prostředek k dosažení politického cíle. Odmítání násilí je cesta ke zdokonalení, bez níž není možné stát se odpůrcem násilí. Velmi důrazně vyznačil čáru dělící svobodnou volbu odmítání násilí od jeho přijetí na základě strachu: “odmítání násilí ve své dynamické dimenzi znamená vědomě přijaté utrpení. Neznamená poslušné podřízení se vůli zlého člověka, ale nasazení veškerých duševních sil proti vůli tyrana”. V jiném úryvku tvrdí: “odmítání násilí neznamená omluvu a ospravedlnění zbabělce, je naopak tou nejvyšší ctností člověka odvážného.

Praxe odmítání násilí si vyžaduje mnohem větší odvahu než praxe použití zbraně. Zbabělost nemá nic společného s omítnutím násilí… Odmítnutí násilí je vědomě a dobrovolně zvolená brzda vlastní vůle k pomstě. Pomsta i tak ale zůstává nadřazena pasivní malodušné a bezmocné podřízenosti zlu, pomstě je však zase nadřazeno odpuštění. I pomsta je totiž projevem slabosti … Pes štěká a kouše má-li strach. Člověk, který se nebojí nikoho na světě, má za zbytečný dokonce i hněv na toho, kdo se jej marně snaží urazit”. K tomu je dobře poznamenat, že jakkoliv Gándhí zcela odvrhuje násilí, přece jen násilnou akci, která chce zachránit a ochránit lidské životy, považuje za hodnotnější než pasivitu zbabělce: “násilí sice není dovoleno, avšak při sebeobraně nebo slouží-li k ochraně bezbranných, stává se aktem odvahy lepším než zabělá podřízenost”. A jinde tvrdí: “Nepravý stoupenec odmítání násilí nezůstane ve vesnici, kterou den co den přepadává leopard. Odejde jinam a teprve až někdo jiný leoparda zabije, vrátí se domů ke svému majetku. Nejde tu o odmítnutí násilí, ale o násilí zbabělce. Zatímco muž, který zabil leoparda, přinesl aspoň jakýsi důkaz své odvahy, muž, který z toho zabití měl jen vlastní prospěch, je zbabělec. Nikdy se nedozví, co to je skutečné odmítnutí násilí”. Odmítání násilí je životní volba, vyžaduje pochopení hledisek jiných lidí. Člověk, který si jej zvolil, nesmí ulpívat k vlastních věcech a přáních, musí to být člověk citlivý, upřímný, odvážný a hluboce nábožensky založený: “od strachu je oproštěn pouze ten, kdo vyzývá smrt”.Odmítání násilí, to je boj proti nespravedlnostem, stvrzení lásky k ostatním lidem, hledání Pravdy. Není to askeze člověka, který se uchýlil do samoty někde v horách, není to rezignace člověka, který utrpěl porážku, není to tiché spiklenectví chytráka a není to ani každodenní násilí toho, kdo se prosazuje proti ostatním. Je to niterné rozhodnutí překonat své vlastní meze a pomoci ostatním lidem, je to cesta osvobození osobního i společenského. “Dlouhá zkušenost mne přesvědčila, že není jiný Bůh než Pravda. Jestliže každá ze stránek této knihy nedá čtenáři na srozuměnou, že jediným prostředkem, jak realizovat Pravdu, je Ahimsá, pak budu nucen uznat, že veškerá námaha vynaložená na její napsání byla marná… Drobné a prchavé záblesky Pravdy, které jsem byl s to zachytit, mohou jen stěží poskytnout představu jasu, jímž je Pravda oděna. Ten jas je milionkrát silnější než jas slunce, které máme den co den na očích. To, co jsem zachytil, je popravdě řečeno jen nejslabší paprsek toho mocného jasu. Na základě veškerých svých zkušeností však mohu s naprostou jistotou tvrdit, že dokonalé zření pravdy může vyplynout jen z úplného uskutečnění ahimsy.Kdo se chce ocitnout tváří v tvář univerzálnímu a všudypřítomnému Duchu Pravdy, musí být s to milovat i ty nejnižší ze všech bytostí jako sebe sama. A člověk, který se chce takovým stát, si nemůže dovolit opustit žádnou oblast lidské činnosti.

Právě proto mně má zbožnost přivedla k politice a dnes mohu bez zaváhání říci, že ten, kdo tvrdí, že náboženství nemá s politikou nic společného, vůbec neví, jaký je význam víry.Ztotožnit se s každým živým tvorem není možné bez sebeočištění; a dodržování ahimsy bez sebeočištění je pustý sen. Boha nikdy nemůže poznat ten, kdo nemá čisté srdce. Sebeočištění musí být očištěním všech oblastí života. A vzhledem k tomu, že takovéto očištění je nakažlivé, pak očištění jednoho člověka nutně vede k čištění všech, které má kolem sebe.Cesta sebeočištění je však nesnadná a strmá. Kdo chce dosáhnout dokonalé čistoty, musí se zcela oprostit od vášní v myšlenkách, ve slovech i v činech, musí svou vlastní osobu pozvednout nad rozpor panující mezi láskou a nenávistí, mezi přitažlivostí a odpudivostí.

Texty jsou převzaty z knih G. Borsy, Young India, Harijan, Indian Home Rule a z knihy Catherine Clémentové

Roman

redaktor Cool magazine