Mick Dodge je přírodní muž, který žil 25 let ve stromu

Legend of Mick Dodge

Před 25-ti lety měl Mick Dodge zjevení. Když šel rozprášit popel svého otce do hor, uvědomil si, že nadále už nechce žít v moderní civilizaci. Společnost jej nudila a neustále trpěl i fyzickou bolestí, zejména v nohou. Vrátil se domů, kde žil se svými dětmi a ženou a pracoval jako mechanik, ale to pouze pro to, aby se rozloučil. Mick odešel žít do přírody, konkrétněji do lesa Hoh v Olympic Peninsula státu Washington.

Příroda se pro Micka Dodge stala neodmyslitelnou součástí života. Živí se divokým ovocem, které si sbírá, bylinkami, vyrábí si vlastní oblečení z materiálů nalezených v lese a používá výhradně jen přírodní léčiva. Někteří z lidí, kteří navštívili les a střetli se s tímto charakterním člověkem, byli zmateni natolik, že jejich setkání hlásili na policii. Nicméně Mick, veterán z Vietnamské války, je na tento druh reakce zvyklý. Nezmění svůj životní styl kvůli nikomu a ničemu a každý den chodí dále několik kilometrů navštěvovat komunitu horolezců, žijících v blízkosti.

Mick Dodge

Mick nežije naprosto izolovaným životem. Obyvatelé místních hor jej velmi dobře znají a jeho příběh inspiroval i National Geographic, která mu vzápětí nabídla příležitost natočit o jeho životě pořad. Mick po zvážení nabídku přijal. Pořad po natočení odvýsilala National Geographic pod názvem Legend of Mick Dodge. Peníze, získané z natáčení byly věnovány neziskové organizaci EarthWisdom Olympic Mountain Circle, snažící se zvyšovat podvědomí o ochraně životního prostředí. Byl to samozřejmě Mick Dodge, kdo požádal, aby peníze byly darovány, protože odmítá příjmout z natáčení odměnu.

Mick Dodge

V prvním příběhu je jeho misí v horách rozprášit popel zesnulého otce – pokud si vzpomene, kde ho uschoval. „Moje rodina zdokonalovala umění vyhýbat se civilizaci stovky let. Jediné, co jsem musel udělat, bylo následovat své nohy,“ říká zálesácký filozof. Jeho vyjadřování je dosti zvláštní, ale je to zajímavá výstřední osobnost s unikátním přístupem k životu, jak ukazuje následující interview pro Mother Nature Network.

Jaký byl váš život před tím, než jste odešel do lesů? Měl jste práci? Dostalo se vám vzdělání?

Ano, mechanik těžkých strojů. Také jsem musel kopat díry, kácet dříví, mýt nádobí a učit praktiky Earth Gym. Vystudoval jsem střední školu Kubasaki v Okinawě, v Japonsku. Nikdy jsem nešel na vysokou, ale četl jsem hodně knih. Pokud dávala knížka smysl a měla pro Zemi nějakou hodnotu, zasadil jsem strom a knihu sdílel. Pokud smysl neměla, zasadil jsem strom a použil jsem ji jako toaletní papír nebo na podpal. Můj život byl stejný, jako je teď, učil jsem se, jak chodit a objevovat fyzické cvičení a jak vytvářet fyzické praktiky, někde uprostřed mezi divokým a zkroceným, mezi uzavřenou divočinou a zdmi moderní domestikace. Nicméně, musím dodat, že nemám žádné bolesti nohou, zad a mé srdce je silné od té doby, co jsem se stal bosým nomádem.

Co vás ale v první řadě do lesa vedlo?

Bolela mě chodidla. Měl jsem plantar fasciitis, deformovaná chodidla. Bolelo to tak, že jsem mohl sotva chodit, a to jsem byl vždycky zvyklý zvládat stres moderního života pomocí procházek a běhání. Mělo to smysl v příběhu moderního příběhu světa, v němž jsem žil, ale Hoh je pro mě domov. Tak jsem šel domů léčit svá chodidla. Následováním svých kroků jsem se ocitl v izolaci od moderního světa. Výsledky přišly rychle.

Nejenom že se mé nohy léčily, ale i bolesti zad, krku a mnoho z bolesti z mého srdce také zmizelo. Utíkal jsem před smrtí, opustil sedavý, stresující a zabezpečený život moderního světa. Posílil jsem svou mysl, tancoval jako oheň, běžel jako vítr, zesílil jako kámen a plul jako voda… Není to složité, následovat své nohy, ale není to ani lehké. Země vás „pozře“, pokud nebudete dávat pozor.

Nechybí vám něco z moderní civilizace?

Nechybí mi nic. Nedá se z ní utéct – tak jsem vyvinul praktiku fyzické zdatnosti, jak vystoupit a zase se vrátit. Vystoupit na chvíli ze všech zdí, strojů, elektroniky, společenského žvanění, přirůst zpět k přirozenému toku země, ale pak se zase vrátit.

Zranil jste si někdy nohu, když chodíte bosý?

Jeden z mých dlouhých běhů, úkolů brázdit Olympijské pohoří… Hora mi uštědřila lekci. Zima se rozjížděla. Napadl sníh a já málem přišel o prsty. Nevzal jsem si s sebou žádnou obuv. Byl to 30mílový výlet. Musel jsem tedy rozřezat svůj losí oděv a vyrobit si boty z kůže. Tehdy jsem si uvědomil, že… bych měl změnit svůj postoj k neustálému nenošení obuvi. Byla to mocná lekce, pochopil jsem jedno staré rčení mých předků. „Nevylévej s vaničkou i dítě“ (Don’t throw the baby out with the bathwater).

Jak zvládáte zimy s tak omezenými zdroji?

Není to vůbec těžké. Je to dobrodružství a já se nikdy nemusel potýkat s nedostatkem zdrojů. Prostě následuji své nohy. Není tu moc věcí, které bych nejedl. Jsem všežravec, schopný sníst celou škálu potravin, což také znamená, že jsem se naučil hledat potravu i jíst mršiny, a umožnil mému hladu, aby mě vedl k objevení všemožných typů jídla. Jednoho jsem narazil na jelena, zabitého pumou. Když puma zabije jelena, celý les se nahrne na hostinu. Tak jsem udělal to samé. Často narážím na podobné situace. Mnoho lidí se takového jídla bojí, a přesto jí sušené maso… A to není nic víc než maso vysušené na slunci. Takže můj jídelníček se v průběhu týdne mění, závisle na prostředí, v němž se zrovna pohybuji. Ale je tu jedno vysoce spirituální jídlo, které si snažím skladovat a udržet… Jsou to čokoládové křupky. Moje babička mě na ně naučila.

Mick Dodge

Zažil jste nějaký blízký střet se zvířaty?

Jednou jsem si vykračoval na cestě směrem do mého kempu. Najednou se nějaký idiot, mluvící do telefonu, vyřítil kolem rychlostí asi 80 mil za hodinu, málem narazil do srnky a pak málem i do mě. Nejděsivější setkání, jaká jsem kdy zažil tady v divočině, ve zdech města, kdekoliv, byla ta s dvounohými tvory.

Co děláte, když onemocníte? Zažil jste někdy nějaký kritický stav?

Oheň je jeden ze živlů lesa a já se ho naučil používat k léčení. Další klíčový element je voda. Koneckonců, všichni jsme chodící pytle vody. Zjistil jsem během dob, kdy jsem byl mezi lidmi ve městě, že můžu chytit nějakou rýmu nebo chřipku. Vrátil jsem se zpátky do lesa Hoh, pil jsem a namáčel celé své tělo v ledovcové vodě. Můj pradědeček to nazýval „políbit nohu ledovci“. Také zde rostou všemožné druhy hub, bylin apod., které lze využít pro léčení, a já si udržuji blízký vztah s komunitami, jimž se podařilo ovládnout umění léčení a bylin. Jako třeba můj blízký přítel Doc Gare.

Vážíte si díky tomuto životnímu stylu více matky přírody?

Vážit si je příliš slabé slovo k vyjádření toho, co cítím k Zemi a ke změně, jíž jsem prošel a stále procházím. Vždyť já vlastně teprve začínám! Jedna z cest, kterou jsem se naučil na svém dlouhém úkolu v divočině, je osvobození se od polarizace moderního světa. Lidé se vás pořád snaží nějak zabednit. Když jsem se dostal dostatečně daleko od pohodlí, zvyků, věcí jako bot, strojů, zdí, elektroniky, začal jsem zjišťovat, co dává smysl, co jak sedí, a že integrace divokého a zkroceného dává smysl. Takže jsem se naučil následovat střední cestu. Není vůbec lehké zjistit, kudy vede střední cesta mezi moderním světem a Zemí, ale je to zábava a dobrodružství.

Co je na tomto životním stylu nejlepší a co nejhorší?

Na všem je něco dobrého i špatného. Taková je hra života. Mojí životní vášní je objevovat, učit se, čelit výzvám a balancovat mezi vším, co přichází ve třech krajinách, jimiž procházím.

Nezdá se mi, že by zde bylo hodně horských žen. Nepřipadáte si někdy osamělý?

Na své cestě jsem si vytvořil mnoho úžasných spojení se ženami, utvořili jsme si silná pouta bratra a sestry. Možná nejsem občas schopný pochopit, o čem se baví, ale pokud se jejich paty dotýkají Země, rozumím jim výborně. Před pár lety mne cesta zvedla k jedné místní ženě. Sdíleli jsme pohled na Olympijské hory a hluboký požitek z celé krajiny. Místní vytvořili z Olympijského pohoří kruh zemské moudrosti. Naše životy jsou řízeny rozjímáním, které pochází z hlubokého spojení se Zemí. Domorodé ženy udržují ženskou moudrost, oheň v našich srdcích. Rád se sem vracím, říkám tomu základní tábor.

Proč jste souhlasil s televizním pořadem?Mick Dodge

Mám tři životní vášně: první je můj učitel, řeka Hoh v oblasti Olympijského pohoří; a já chtěl ukázat, jak mě to místo naučilo výcviku a životu. Mou druhou láskou je má komunita, můj klan, jenž se rozprostírá po celé oblasti tří krajin. Třetí vášní je volání a vize, které pronásledují, za kterými běžím tak dlouho, jak jen si pamatuji, a to je cvičit se a sdílet fyzické cvičení Earth Gym.

Hádám, že nemáte televizi. Ale jak se cítíte ohledně možnosti, že se stanete slavným a lidé by se vás mohli vydat hledat, a napadat tím vaše soukromí i izolovanost?

Naposledy, kdy jsem televizi sledoval, jsem byl velmi mladý a nebavilo mě to. Viděl jsem několik klipů, které štáb natočil. Líbí se mi scenérie, rád vidím své bratry, ale nebudu to sledovat, hlavně proto, že nemohu vystát svůj hlas v televizi… a nejsem žádná legenda. Tato krajina je legendou. Sláva je moderní past, jak chytit a spoutat duši. Sláva je jedna z těch moderních věcí, která přichází s obviňováním a studem. Budu před ní utíkat, vyhýbat se jí. Koneckonců, já jsem jeden velký úskok. Pokud se mě někdo vydá hledat, ukradnu jim boty, podám jim hůl a provaz, ukážu jim kameny a jak získávat cvik v Earth Gym.

Co myslíte, že si lidé z pořadu odnesou? Budou si myslet, že jste blázen, nebo že tajně závidíte?

Nemám ponětí a je mi to u pr****. Budete se jich muset zeptat vy. Když jsem začal chodit bez bot, objevil jsem krásnou cestu, jak objevovat náš společný kulturní příběh. Vkročil jsem zpátky do města, navštívil obchod bosý. Některým se to líbilo a začali též odrážet dobu, kdy jsme chodili bez bot. Jiní byli pobouření, posmívali se a dokonce se i naštvali. Přišlo mi zajímavé, že se mi dokonce dívali na nohy. Vždyť jsme všichni dvounohá zvířata. Je to něco, co z nás dělá lidský druh. Nemám čas nebo chuť zjišťovat, co se lidé myslí. Jednou mi někdo řekl, že to je „země svobodných a domov odvážných“. Poslední dobou se z ní stává spíše „země svobodných a domov uvězněných“. Nevím, co si lidé myslí. Ale přeji si, aby mysleli i na něco jiného než jak ještě více zničit zemi, po které chodíme.

Co si přejete, aby diváci věděli?

Jen se postavte, vykročte z krabic svých bot a projděte se po svém prostředí. Možná si pak uvědomíte několik jednoduchých věcí. Co se stane, když budete následovat své nohy? Netuším, nikdo netuší. Znám jen svůj vlastní příběh. Ale také vím toto: Všichni jsme vypravěči příběhů, takže doufám, že lidé vystoupí dost na to, aby se vcítili do rozpomínání, vývoje i praktik vlastní obnovy a začali léčit své kroky se Zemí.

Aleš

redaktor Cool magazine