Děti, vychované indiány, netrpí nízkou sebedůvěrou a neduhy západu.

koncept kontinua

Už je to nějaký pátek, co mi kamarád poslal knihu Koncept Kontinua od Jean Liedloffové. Pojednává o životě indiánů a výchově dětí, na niž se jako takovou, autorka zaměřuje podrobněji. Jean část svého života zasvětila zkoumáním života domorodých kmenů a při psaní čerpá z jejich prastarých zkušeností. Ve své knize vysvětluje, proč nosí indiáni své děti v šátcích a popisuje mnoho zajímavých bodů výchovy, které jsou ve srovnání se západem naprosto odlišné. Pro maminky, kterých se téma dotýká, přikládám pod video několik úryvků z knihy, která stojí za přečtení.

Úryvky z knihy Koncept Kontinua

Miminko berou rodiče od narození všude s sebou…Většinu času prospí, ale i ve spánku se seznamuje s hlasy svých blízkých, se zvuky jejich aktivit. Zažívá nárazy, mačkání a prudké nečekané pohyby, náhlé zastavování, zvedání, tlak na nejrůznější místa těla, podle toho, jak si ho osoba, u které je, posunuje, aby mohla vykonávat svou práci, nebo tak, jak je jí to pohodlné. Zvyká si na rytmus dne a noci, na změny povrchu a teploty na kůži a na bezpečný, správný pocit, že ho někdo drží na živém těle. Své silné potřeby po tělesném kontaktu by si ale všimlo až tehdy, když by se mu ho nedostávalo. Fakt, že toto zacházení očekává a že se mu ho dostává, přenáší kontinuum jeho druhu dál. Cítí se „správně", proto skoro nemá potřebu signalizovat něco pláčem nebo dělat něco jiného než jen pít — podle potřeby a chuti — a užívat si uspokojení tohoto stimulu. Stejně tak se těší z vylučování a z uspokojení tohoto stimulu. Náplní zbylého časuje učit se, jaké to je být.

nošení dětí v šátku
Fáze v náručí trvá od porodu do doby, kdy miminko začne dobrovolně lézt. Během ní získává zkušenosti, které naplňují jeho vrozená očekávání. Ta po naplnění přerůstají do nových očekávání a tužeb, které jsou opět naplňovány.

Miminko, které si dosyta užilo ochranné náruče, je sebejisté a zvyklé na to, že blaho je základním stavem, který se bude vždy obnovovat. Teď je připravené vydat se dál, ven, do světa mimo matku. Očekává další řadu vhodných zážitků. Začíná se plazit. Často se však vrací, aby zkontrolovalo, zda je mu maminka stále k dispozici. Vždycky ji nalézá, proto si troufá dál a dál a nevrací se tak často. Z plazení přechází k lezení. Je stále pohyblivější a úměrně tomu i zvídavější, tak jak to umožňuje jeho kontinuum.

Takovéto miminko má ukojenou potřebou po zážitcích a velice rychle přestává vyžadovat neustálý tělesný kontakt. Konejšení bude potřebovat jen ve stresových situacích, na které jeho současné síly nestačí. K takovým situacím však dochází stále vzácněji. Malé dítě se učí spoléhat samo na sebe s takovou rychlostí a intenzitou, že by se nám mohla zdát abnormální. Známe totiž jen děti civilizace, o fázi v náručí naprosto ochuzené. Ty mají problém: jedna jejich vývojová linie se vyvíjí, zatímco jiná zaostává a čeká na naplnění.

Miminko na všech čtyřech se umí pohybovat pěkně rychle. U Yequánů jsem s hrůzou pozorovala, jak jedno takové miminko vystartovalo a zastavilo se na okraji pět stop hluboké jámy, kterou muži vykopali kvůli hlíně na chýše. Během svých výprav kolem jámy to dělalo několikrát denně. S nevšímavostí zvířete, které se pase na útesu, se překulilo dosedu, jednou obličejem směrem k jámě, jednou zády. Bylo zaměstnáno klacíčkem, kamínkem, svými prstíčky na rukou či na nohou, hrálo si a koulelo se na všechny strany, vypadalo to, že si jámy nevšímá. Ale pak jsem si uvědomila, že padá všude možně, jen ne do nebezpečné zóny. Mechanismus sebezáchovy, neřízený intelektem, fungoval naprosto bezchybně. Jelikož byl naprosto precizní ve svých výpočtech, fungoval srovnatelně dobře na jakoukoli vzdálenost od jámy, počínaje hranou.

nošení dětí v šátku

Miminko si hrálo u skupinky dětí, které si ho často všímaly jen okrajově či vůbec, a vůči jámě taky neprojevovaly pražádný respekt. Staralo samo o své vztahy ke všemu, co mu okolí nabízelo. Jediné, co mu členové jeho rodiny a společnosti zprostředkovávali, bylo očekávání, že bude schopno dávat na sebe pozor samo. Neumělo sice ještě chodit, ale už vědělo, kde najde v případě potřeby útěchu — to ale dělalo zřídka. Když šla jeho matka k řece nebo do vzdálené zahrady, často ho vzala s sebou. A to tak, že ho vzala za ruku a počítala, že jí pomůže udržovat rovnováhu, když ho drží na boku, nebo že se bude přidržovat šátku, pokud ho měla uvázaný v jednoduché smyčce přes jedno rameno na odlehčení váhy. Když někam šla a odložila dítě na bezpečné místo, očekávala od něj, že se mu i bez dohledu nic nestane.

Zdroj: Koncept Kontinua, Jean Liedloffová

Roman

redaktor Cool magazine